Emil Hácha

Scénář o tragickém konfliktu a osudu protektorátního prezidenta je svou poetikou zdánlivě velmi tradiční. Tématem však nahlíží Háchovu osobnost v polemice se zjednodušeným a s přetrvávajícím obrazem „zrádce národa“. Hácha, právník, předseda Správního soudu, katolík, ale také literát, přijal svou roli jako vědomou osobní oběť pod silným nátlakem a v iluzi, že alespoň částečně zmírní německý tlak, což ho po vypuknutí války a s postupujícím válečným konfliktem stavělo do osamělého, tragického postavení. Neustále zůstává konfrontován nejen s německou mocí, ale i s logickým chladem politiky exilové vlády Edvarda Beneše, jenž po osvobození ani nedokázal zbavit umírajícího člověka ponižujícího utrpení, které mu sám připsal. V současné době jde o stále nepříliš známé politické drama konfliktu politické moci a individuální lidské oběti a osobního svědomí.