Evženie Brabcová: Obavu beru jako přirozenou součást života

Kde se zrodil prvotní impuls k příběhu Divočina a jaké téma vás na něm od začátku přitahovalo nejvíc?

Námět k filmu Divočina začal vznikat na chatě u Brdských lesů, kam jsem jezdila za mým otcem. Soužití se stárnoucím a svérázným rodičem vytvořilo podklad pro scénář. Postupně jsem propojovala další motivy jako toxické partnerské vztahy, strach z konce světa nebo environmentální otázky. Mě osobně zajímalo hodně to, jak se člověk vyrovnává s konečností, ať už vlastní, ve vztazích nebo i v širším smyslu ve vztahu k přírodě.

Scénář Divočina získal podporu FILMOVÉ NADACE už ve fázi vývoje. Když se nyní podíváte na hotový film, co se od původní verze scénáře nejvíce proměnilo?

Podporu jsme získali ve fázi raného vývoje, tedy když jsme měli první verzi scénáře. Na té jsem ještě spolupracovala s Benjaminem Tučkem. Pak jsme se s producenty rozhodli, že scénář chceme rozvést více po linii rodinných a mezigeneračních vztahů a od určité grotesknosti je prohloubit a dostat více do dramatické roviny. Následovala spolupráce se scenáristkou Anetou Sláma Honzkovou, s níž jsme scénář dovedly do finální podoby. Ve vztahu k výslednému tvaru filmu se scénář nejvíce proměnil v tom, že se soustředí především na hlavní hrdinku Martu a na to, jak celý příběh vnitřně prožívá.

Ve filmu se střetávají aktuální obavy z budoucnosti s intimním rodinným příběhem. Jak jste hledala rovnováhu mezi společenským tématem a osobním dramatem postav?

Toto bylo obsaženo už v základním námětu. Ale zajímavé je, že obavy z budoucnosti jsem vnímala jako téma mnohem dříve, než se jednalo o veřejně artikulované společenské téma po covidu a začátku války na Ukrajině. Zkrátka jsem tuto existenciální obavu brala vždy jako přirozenou součást svého života, možná už od dětství. Vždy se mnou rezonovaly konflikty jak na té intimní rodinné úrovni, tak na společenské, politické i mezinárodní.

Divočina je váš celovečerní režijní debut. Co pro vás bylo při přechodu od psaní scénáře k samotné režii největší výzvou?

Určitě práce s herci, ale zároveň jedním dechem dodávám, že jsem pracovala se skvělými herci, takže ta výzva se záhy stala velkou radostí. Opravdu jsem se v tom našla, moc mě baví s herci hledat a vytvářet tu konkrétní postavu. Celý proces příprav a natáčení pro mě byly velkou radostí a tvůrčím naplněním. Nejvíce jsem se paradoxně trápila ve střižně, ačkoli jsem původní profesí střihačka. Střižna je v tomto neúprosná a odhalí všechny nedokonalosti scénáře.

Jak důležitá pro vás byla spolupráce s Klárou Issovou a ostatními herci? Překvapilo vás během natáčení něco, co do příběhu přinesli navíc oproti scénáři?

Klára i Honza Vlasák jsou opravdu skvělí herci a práce s nimi byla inspirativní a naplňující. Ještě ve fázi psaní scénáře jsme společně upravovali dialogy a vyznění jednotlivých scén. Překvapením pak byly dětské herečky Míša Černá a Josefínka Ramešová, které přinesly do filmu větší hravost a osobitost, než tomu bylo ve scénáři. Podobně pak Jan František Uher i Juraj Loj. Posledně jmenovaný ztvárnil Milana tak, že jsem sama byla zaskočena, jak byl přesný.

Jaké příběhy byste chtěla vyprávět dál? Pracujete už na novém scénáři nebo režijním projektu?

Mám další námět, k němuž jsem již získala podporu pro napsaní první verzi scénáře od Státního fondu audiovize. Jedná se o příběh malého ukrajinského chlapce, který se dočasně ocitne v cizí rodině a neplánovaně jí tak dá nový smysl. Dále bych se chtěla věnovat jedné klasické literární adaptaci, kterou bych ráda posunula do současnosti. V obou případech opět počítám se spoluprací se zkušenějším scenáristou. Ale režírovat bych chtěla opět sama.

Narozená v Praze roku 1983. Po absolvování katedry střihové skladby na FAMU se podílela na vzniku mnoha krátkých i celovečerních filmů, především dokumentárních, a to v české i zahraniční produkci. Je autorkou dvou krátkých filmů Pan Mireček (2010) a Chata (2012). Jako editorka publikovala společně s Jiřím Horníčkem knihu o surrealistovi Ludvíku Švábovi s názvem Uklidit až po mé smrti (2018). V roce 2017 byla vybrána na mezinárodní Nipkow Programm v Berlíně, určený pro filmové profesionály z celého světa. V roce 2018 absolvovala mezinárodní workshop pro scenáristy a dramaturgy Source 2, v roce 2019 vzdělávací program MIDPOINT Institute. České tvůrce reprezentovala na Berlinale Talents 2019. Snímek Divočina je jejím scenáristickým i režijním debutem.

Připravil Martin Pitro

Foto Richard Hodonínský a Nikola Ramešová